Predstavujeme vám porotu a lektorov AMFO 2024

Zároveň s nimi ponúkame aj osem rôznych pohľadov na tému domova. Lenka Lukačovičová vo svojich momentkách z projektu Osobná autonómia vychádza z detských spomienok a zážitkov, ktoré prežila v zahraničí, ďaleko od „domu“ s rodičmi. Zachytáva neustále sa meniaci vzťah s rastúcou dcérou a rodinou v kontexte cyklických návratov do vlastného detstva (a tela). V projekte si opakovane kladie otázky o identite a koncepte „domova“ a konfrontuje nespracované momenty (traumy) osobnej, rodinnej a kolektívnej pamäte.

Jana Šturdíková desať rokov fotografovala život predmetov vo funkcionalistickom Dome, ktorý postavil židovský architekt Alexander Skutecký v Bratislave. V spoločných priestoroch (od kotolne po hromozvod) a desiatich bytoch hľadala pôvodné prvky, ktoré tu prežili od postavenia v roku 1936, pričom pozorovala, ako sa pod vplyvom obývania nájomníkmi a spoločenských udalostí menili, odstraňovali alebo zachovávali. Objektívnu fotografiu kombinuje s osobnými vyjadreniami, keďže v dome vyrastala a viac ako 70 rokov v ňom žila jej rodina.

Observačné obrazové štúdie Jany Ilkovej z rozsiahleho projektu Diary zachytávajú svet, ktorý fotografku nielen teritoriálne obklopuje, ale je aj vnútorne spojený s hlbokým osobným prežívaním. Tento analytický a zároveň intímny pohľad ponúka divákovi jedinečný vhľad do jej vnútorného sveta.

Dávid Doroš vo svojej expresívnej inštalácii vystihuje Dom_domov ako miesto, odkiaľ pochádzame a ktoré nám dáva našu identitu. Je to miesto, kde môžeme byť sami sebou a ktoré je stredom nášho vesmíru – bodom, okolo ktorého sa všetko točí a určuje. Je to priestor, ktorý sa snažíme opustiť, ale on nás stále priťahuje späť.

Soňa Maletz nás vo svojej sérii Common People pozýva nahliadnuť do izieb zdravotne znevýhodnených študentov a študentiek na ceste za samostatnosťou. Za dverami ich prvých „vlastných“ izieb sa nachádza svet sám o sebe.

Opustené hniezdo Juraja Staroveckého je naopak návratom na miesto, kde sám vyrastal a dospieval. Rodičia sa odsťahovali a v pustom byte, pripravovanom na predaj, už nie je nič, len biele steny, po ktorých sa prechádzajú spomienky. Autorova túžba sa sem ešte poslednýkrát vrátiť oživuje spomienky vo všetkých rozmeroch.

Výstavbu rýchlostnej cesty R2 začala Dominika Jackuliaková fotograficky zaznamenávať počas leta roku 2020. Projekt tzv. južnej diaľnice je plánovaný od 90. rokov minulého storočia a mal by poskytnúť motoristom zo stredného Slovenska bezpečné diaľničné spojenie do Bratislavy. Cesta, ktorá je zdanlivo hlavným motívom, v tomto prípade slúži ako časové a geografické ohraničenie vzniku rozsiahlej série fotografií. Autorka sa zameriava na transformáciu okolitej krajiny a obcí počas výstavby, pričom sa zaoberá otázkami individuálnej slobody, ekológie a vzťahu človeka k prírode.

Peter Puklus sa vo svojom projekte The Hero Mother and The Hero Father venuje najmä mužskej úlohe v spoločnosti a rodine. Puklus dekonštruuje a spochybňuje dynamiku vopred stanovených ženských a mužských rolí: materstvo ako údajnú hrdinskú činnosť a domnelú povinnosť otca budovať a chrániť domov. Jeho hľadanie hravým, no zároveň kritickým spôsobom rozkladá tradičné symboly spojené s postavou matky a otca.

Lenka Adamčáková a Jakub Jančo
Kurátori výstavy

New Home Project je iniciatíva bieloruskej fotografky a dokumentaristky Julie Szablowskej, ktorá reaguje na migračnú a utečeneckú krízu spôsobenú politickými represiami v Bielorusku a vojnou na Ukrajine. Projekt spája fotografiu a arteterapiu s cieľom pomôcť deťom a mladým ľuďom z Bieloruska a Ukrajiny, ktorí museli opustiť svoje domovy a vyrovnať sa s ťažkou skúsenosťou emigrácie.

V rámci projektu New Home Project dostali mladí ľudia fotoaparáty a naučili sa základy fotografovania, aby prostredníctvom fotografií vyrozprávali svoj príbeh, ukázali svoje emócie a svoj nový každodenný život. Cieľom projektu bolo nielen rozvíjať umelecké zručnosti, ale predovšetkým podporiť účastníkov v procese adaptácie na nové prostredie a budovania pocitu spolupatričnosti. Workshopy sa konali vo Varšave, Lodži a Bielsku-Bialej a počas celého roka sa ich zúčastnilo približne 400 mladých ľudí z Bieloruska, Ukrajiny a Poľska. Účastníci používali rôzne fotoaparáty – od jednorazových analógových až po digitálne „automaty“ a spoločnosť Panasonic Poľsko podporila projekt poskytnutím fotoaparátov Lumix. Cieľom projektu bolo vytvoriť bezpečný priestor, kde by mladí ľudia mohli slobodne vyjadriť svoje pocity, obavy a nádeje. Tieto aktivity im tiež mali pomôcť naučiť sa základy fotografovania a vybudovať pocit spolupatričnosti. Výstava „Domov, kde som ja“ predstavuje diela z rôznych ročníkov workshopov, ktoré zobrazujú každodenný život a emócie mladých ľudí z Bieloruska a Ukrajiny.

Julia Szablowska

NÁRODNÍ V NOVÉM
Fotografických soutěží u nás existuje celá řada, ale jen málo z nich má dlouhou tradici. Národní soutěž fotografie přetrvala, udržela si svá specifika a zároveň se přizpůsobila novým podmínkám. Úspěšně navazuje na přehlídky fotografie pořádané v minulosti, které jsou dodnes zdrojem informací o způsobu života dřívější doby.

S přechodem do Olomouce došlo po delší době k úpravě kategorií soutěže, což jí přineslo větší počet účastníků, fotografií a hlavně větší počet hodnotných fotografií. Ubylo náhodného cvakání. Ukázalo se, že velká řada fotografů chápe své fotografování jako vážnou tvorbu, již je třeba promýšlet. Uvědomují si, že každá fotografie musí realizovat úmysl autora, ale zároveň i oslovit diváka. Třebaže porota soutěže vpodstatě stojí na vkusu, tvůrčím zaměření, zkušenostech a preferencích jednotlivých porotců, výběr je překvapivě objektivní vzhledem k nutnosti konsenzu často i protichůdných individuálních názorů. Umístění v soutěži a na výstavě je pak pro fotografa důležitým krokem k společenskému uznání vlastního díla.
Proměna se projevila zejména v kategorii věnované soustavné ucelené tvorbě, kde porota zalitovala, že výstavní prostory jsou velikostí omezeny. I když v ojedinělých případech šlo o projekty ukončené s jedním odpolednem, většinou bylo prezentováno dlouhodobé promyšlené směřování jednotlivých autorů. Zapůsobily i kolekce kolektivů, na mnoha byla vidět skutečná tvůrčí spolupráce členů. Ta se v nejlepších případech projevuje nejen obsahovým, ale i formálním sepětím jednotlivých souborů. Trochu zklamání přinesla kategorie věnovaná experimentu. Čekalo se více tvůrčí originality oproti napodobování osvědčených vzorů. Velké rezervy i naděje skrývají kategorie věnované dětským a mladým tvůrcům. Je to mimo jiné i úkol pro ty, kdo se skupinami mladých fotografů pracují.

Já osobně jsem téměř každoročně v porotě třicet let, což mi umožňuje sledovat a porovnávat vývoj jednotlivých autorů a kolektivů, nováčky a proměny soutěže a především i vývoj oboru fotografie. Blahopřeji všem, jimž se letos podařilo uspět, ať už získáním ceny či vystavenou fotografií (i to je v kontextu více než 1500 soutěžních fotografií úspěch).
Děkuji jim, že svými snímky udržují prestiž, vysokou kvalitu a celkový dopad nejen amatérské fotografie, ale české fotografie vůbec, kde je hranice mezi mezi profesionální a zájmovou fotografií téměr neznatelná. Dá se říci, že výstava z národní soutěže modifikuje pohled na fotografii mnoha tvůrců a každoročně poskytuje veřejnosti zprávu o podobě fotografického dění v naší republice.

VĚRA MATĚJŮ